Během několika posledních let se stalo velmi oblíbenou zemí pro horskou turistiku Rumunsko. Je pro to hned několik důvodů. Prvním z nich je především krásná a vesměs nedotčená příroda Karpat. To je dáno jak velkou rozlohou tohoto pohoří, tak i určitou zaostalostí této země. Dalším důvodem je poměrně malá vzdálenost Rumunska od nás. Vlakem tam lze dojet za jeden den, případně můžeme využít autobusového spojení, které provozují některé cestovní kanceláře. Posledním důvodem, potom pro některé lidi může být cena. Cena dopravy do této země a zpět většinou nepřesáhne dva tisíce korun.

Na základě těchto informací jsem se proto koncem loňského srpna rozhodl s několika přáteli, že tuhle zemi navštívíme. Vybrali jsme si pohoří Calimani což je sopečné pohoří v severní části Rumunska. Po dohodě jsme naplánovali cestu která vedla vlakem přes Bratislavu a Budapešť na rumunské hranice nedaleko města Oradea. Návštěvu maďarského hlavního města jsme využili ke krátké prohlídce a pokračovali dále. Poté co jsme překonali maďarsko rumunské hranice jsme se dostali do města Oradea, které by mělo mít pěkné historické centrum, mi jsme bohužel neviděli nic než špinavou čtvrť u vlakového nádraží, kterému se v Rumunsku říká “Stacion de tren“. Odtud jsme potom vyrazili vlakem směr Kluž. Kluž je jedno z největších rumunských měst známé, především svou univerzitou. Toto město, jenž se dříve jmenovalo Napoca , patřilo stejně jako celé západní rumunsko až do první světové války Maďarsku. Celé toto uzemí se nazývalo Sedmihradsko. Odtud vedla naše cesta dále vlakem až do vesnice Rastolica, která leží v podhůří Calimani. Zde jsme doplnili poslední zásoby a vyrazili do hor.

První den cesty horami se zdál celkem nezáživný. Cesta vedla poměrně hlubokým zalesněným údolím, kde dříve vedla úzkokolejná trať na svážení dřeva. Tu už bohužel pohltil čas a tak nám nezbylo než šlapat pěšky. První den našeho putování pak skončil tábořením někde uprostřed lesa, aniž někdo věděl kde jsme. Vše se napravilo ráno a po chvilce chůze se před námi objevil nádherný pohled na hlavní hřeben pohoří Calimani s jeho nejvyšším vrcholem Pietrosul. Ten se nám také podařilo zdolat stejný den odpoledne po několika hodinovém náročném výstupu. Stálo to však ze to, protože se před námi rozevřel nádherný pohled nejen ne celé pohoří, ale i na pohoří Suharad několik desítek kilometrů daleko. Po sestupu jsme ukončili den pitím pravé rumunské kořalky a nákupem sýra na salaši. Poslední den cesty se již ubíral méně náročným terénem pomalu sestupujícím do údolí poblíž lázeňského města Vatra Dornei. Zde jsme také strávili noc a druhý den pokračovali vlakem do rumunské části Moldávie. Poblíž města Sučeva potom následovala krátká návštěva opevněného pravoslavného kláštera Dragomira.

Konec našeho rumunského cestovaní jsme se rozhodli trošku oživit návštěvou černomořského pobřeží. Po celonoční cestě vlakem ze Sučevy do přístavu Konstanca , jsme se ráno ocitli u Černého moře. Zde jsme zůstali do druhého dne a následovala cesta zpět. Tato cesta vedla přes hlavní město Bukurešť, bohužel jsme zde byli v noci takže téměř nic nebylo k vidění. Když jsem po téměř čtrnácti dnech šlápl opět na rodnou hroudu, neřekl jsem si nic jiného než všude dobře doma nejlíp.