Estonsko je nejsevernější a zároveň nejmenší pobaltskou zemí. Se svými milion a půl obyvateli by se dalo říci, že je to jeden a půl Prahy. Jen člověk překročí hranice, najednou získá pocit, že se snad ocitnul ve Finsku. Na všech značkách a cedulích se objeví prapodivné nápisy, které jde jen stěží přečíst, natož vyslovit. A snad právě tímto na člověka dýchá trošku jiná atmosféra než v ostatních pobaltských zemích.

Prvním městem, které jsme navštívili bylo Parnu. Je to pěkné přímořské letovisko, jenž, jak se píše v průvodcích, je v létě hlavním městem Estonska. Parnu je větší město s pěkným historickým centrem, spoustou hospůdek a zahrádek, kilometry písčitých pláží a především pěknou atmosférou.

V době naší návštěvy se zde právě konal filmový festival, který sice nemůže konkurovat třeba tomu Karlovarskému, ale město bylo plné lidí a opravdu žilo i dlouho do noci, což mě připadá že je v Pobaltí celkem výjimka. A tak nám nezbylo nic jiného než chvíli posedět a pokochat se u piva Saku.

Člověk, ale nemůže sedět jen na jednom místě a tak se naší další zastávkou měl stát ostrov Saaremaa. Je to největší Estonský ostrov s asi čtyřiceti tisíci obyvateli. Cesta z pevniny trajektem na něj trvá necelou hodinu. Správním centrem ostrova je město Kuressaare, což je pěkné asi šestnácti tisícové město. Z přístavu trajektu je to asi padesát kilometrů a cesta stojí opravdu za to.

Na ostrově je spousta pamětihodností od opravdu zajímavého fotbalového hřiště se vzrostlým stromem uprostřed, přes zámek, polorozpadlý kostel až po meteorické krátery. V Kuressaare se nachází zrekonstruovaná pevnost, která se využívá především jako muzeum. Najdeme zde spoustu výstav od ostrovní fauny a flory, přes první osídlení až po kulturní život ostrova.

Přes ostrov vede jedna hlavní silnice jenž je v perfektním stavu, zbytek cest však za moc nestojí a velká část je jich prašných, což ovšem v pobaltí není nic zvláštního. Pokud člověk potřebuje někam dojet autem pak se musí obrnit trpělivostí. Za tu je však bohatě odměněn.

My jsme navštívili národní park na západě ostrova. Zde jsme našli zajímavou a hodně nevšední turistickou stezku, jenž vede na ostrůvek Vilsandi. Zajímavé je na ní předevší to, že je značené přes mělké moře. Člověk se pak několik hodin brodí vodou, která někdy sahá po kotníky a někde až po prsa. Přes malé travnaté ostrůvky se nakonec ocitne na několik kilometrů dlouhém a téměř pustém ostrůvku, kde je jen par domků a maják. Po tom všem se před ním najednou objeví autobusová zastávka. Cestou zpět můžete přemýšlet, k čemu tam je.

Nejhezčím okamžikem je však západ slunce. To zde zapadá asi o hodinu a půl později než u nás a není krásnější podívané. Těžko to popsat, člověk to musí sám zažít. Ještě těsně před půlnocí pak je vidět blednoucí obloha na západě.

Tolik o Estonsku a našich toulkách po pobaltských zemích a někdy na viděnou někde jinde. Doufám, že vám toto stručné přiblížení Pobaltí přineslo, alespoň nějakou inspiraci a třeba někdy tyto země navštívíte, protože to stojí za to.